Máme tu pro vás několik ukázek textu z připravované knihy GALATEIA Volání moře. Doufáme, že vás upoutají natolik, že si budete chtít knihu přečíst. Příjemné počtení.

Zemřu tady.

Jistota smrti do ní zaryla chladné pařáty a srdce jí tlouklo poplašeně a slabě, jako srdíčko malého ptáčka. Proč by se ale vlastně měla bát? Vždyť najde hrob v místě, které milovala.

Ještě jí zbývalo trochu času. Ještě zadržovala dost drahocenného vzduchu, aby jasně viděla, jak se tma kolem ní začíná měnit. Přimhouřila oči. Světlá skvrna se zvláštními zlatými odlesky nabývala lidského tvaru a rychle se k ní přibližovala. Vylekaně před sebe natáhla ruce a už byl u ní. Muž s tváří, která se na ni dívala ve snech. Pohladil ji prstem po dlani, sevřel její zápěstí a hlavou pokynul vzhůru. Vynořovali se.

Zdálo se, že mu mořské proudy nečiní žádné větší potíže. Takovou sílu bych chtěla mít, prolétlo jí hlavou. Musí to být pořádný blázen. Co dělá pod vodou uprostřed rozbouřeného moře?

Potřebovala se nadechnout. Nedostatek vzduchu ji neskonale škrtil. Ta bezmocnost byla zoufalá.

Dostal ji až nahoru. Vlny ale stále dosahovaly šílených velikostí, nebezpečně je ohrožovaly a začaly je zvedat do výšky. Nemohl otálet, v hloubce bylo bezpečněji.

Nadechla se rychle, sípavě a co nejvíc to šlo. Slaný vzduch jí vrátil naději na přežití. Přesto ale věděla, že je to špatné. Bylo to víc než zlé.

„Kdo jsi?“ zaprskala. Víc nestihla.

Ponořili se a společně čelili síle, která se je snažila vytlačit zpět nad hladinu. Bylo to hrozné. Vlny si s nimi bezohledně pohazovaly. Pak ale ten tlak ustal a cizinec nechal proud, aby je odnesl hlouběji.

Obklopila je tma. Stisk jeho ruky zesílil a dodal jí pocit bezpečí. Obrátil k ní obličej a střetl se s jejím zkoumavým pohledem, což ho vyděsilo. Tou tmou měla být přece oslepena. Lidé v takových podmínkách nedokážou vidět. Omyl, očividně i zde se vymykala. Vlastně mohl být rád. Už žádné skrývání a tajné sledování z povzdálí.

Situace, ve které se spolu nacházeli, jeho váhání vyřešila. Rozhodl se a už to nemohl vzít zpět. Lhal by ale sám sobě, pokud by si namlouval, že nemá strach. Bál se. Hodně se bál. Zmatek v jeho nitru narůstal a ona se do něj vpíjela svými ocelovými zraky.

Držela se ho pevně kolem trupu.

Není snad ani možné, potkat někoho za tak absurdních podmínek. Pokud tedy nejsem pod vlivem blížící se smrti! proběhlo jí hlavou.

Zdálo se to víc než pravděpodobné, protože se v tomhle děsivém prostředí choval úplně přirozeně. Žádné trhavé, pološílené pohyby nohou, jen plynulý rytmus a udávání směru plavby. Nemohla se zbavit pocitu, že se pohybují až příliš rychle. Z mořských proudů se již vymanili, tak proč ta rychlost? V tom ji napadla šokující myšlenka a zmrazila jí srdce. Je vůbec člověk?

Voda kolem ztěžkla. Docházel jí vzduch. Podvědomě se chytila za hrdlo. V tepně naléhavě škubalo. Vyplašeně pohlédla na svého zachránce a vyslala němý dotaz.

Jak daleko je to k hladině?

Byla rozrušená. Vždyť ani nedokázala odhadnout, jakým směrem plují. Sice ve tmě obstojně viděla, ale chaos vyvolaný bouří jako by kompletně vymazal její dovednosti v moři. Naléhavě mu sevřela paži, a když měla jistotu, že má jeho plnou pozornost, ukázala vzhůru. Musí se nadechnout.

Mužova odmítavá reakce ji šokovala.

Samozřejmě nemohla vědět, že se právě nacházeli v blízkosti skal a bláhový pokus o vynoření by je uvrhl do smrtelného nebezpečí. Bylo jí to jedno. Jde mi o život! Pokusila se mu vytrhnout. Nemohla již čekat, slábla.

Pustil ji. Jeho potřeba vzduchu netížila. Zoufale pozoroval, jak bojuje o život. Energický styl a způsob, jakým se jindy ve vodách pohybovala, teď ztrácely na síle. V temné hloubce působila ztraceně. Musel se rozhodnout. Zase. Jen si nebyl jist, jestli jí tou pomocí spíš neublíží.

Bělostné tělo přestalo bojovat, hladiny nedosáhla. Visela v hučícím meziprostoru, kousek od hladiny, daleko ode dna.

 

„Ještě ne.“ Silná dlaň ji pevně uchopila za kotník pravé nohy. „Neberte si to osobně.“ V hlase mu bylo znát mírné pobavení. Zlomek vteřiny přemítala, zda ho má vůbec brát na vědomí. „Vzpomeňte si na Pierra s Monique,“ nedal se. „Vaši současní rodiče dlí v komnatách mého hradu a čekají na nás.“

Rozhodla se. Nebude zlá, ačkoliv jí přirozenost velela neotálet a majestátním skokem se pohroužit do temné domoviny. Sklonila hlavu a sehnula se, jak nejvíc to šlo. Po straně uviděla hladový otvor tmavé chodby, v jejímž ústí stál její doprovod a podával jí ruku.

Odevzdaně si vzdychla a pevně se chytila. Nekompromisně ji strhl k sobě. Jeho náruč voněla po hluboké vodě, a tak si to objetí pevných paží chvíli užívala.

Observateur nevěděl, čí je. Dlouhé vlasy jí vlály všude kolem a on, zapřisáhlý odpůrce ženství, se cítil doslova nahý před emocemi, které vyplouvaly na povrch.

„Nevypadá to jako cesta vyhloubená přírodou,“ odtušila. „To vy?“

 „Samozřejmě, kdo jiný?“ Uhladil si bílé vlasy a ukázal dolů. „Předem se omlouvám za ten syrově přírodní průchod. Vím, neposkytuje nijak zvlášť výrazné pohodlí a nikterak sestup vnitřkem skály neusnadňuje, ale...,“ zvysoka se na ni podíval, „proto tu nejsme, že?“

Místo odpovědi se rozběhla do vlhké tmy. Byla pryč, ale slyšel ji. Vzdalovala se s prudkou nedočkavostí, které nemohl uvěřit.

„Ach to mládí...,“ povzdychl si a vyběhl za ní.

Hlas moře, který se linul chodbou od samého počátku, zesílil. Obestřela je vůně blízké vody, osvěžujícího vánku a mlaskavého zvuku vlnek přelévajících se přes kamennou hráz pod srázem.

Na pozadí tmavých jeskynních zdí se před nimi otevřel o trochu světlejší otvor ve tvaru brány.

„Jsme tady, drahá Galateio,“ zašeptal. Z hlasu mu prosákla touha. Cítila, že ten poslední krok mezi zemí a mořem není jen snem jejím, nýbrž i Observateurovým. Oči se mu leskly odrazem hladiny, a právě v tuto chvíli jí přišel krásný.

Patřil mezi nejstarší bytosti, starší než ona. Jak kruté! Nemohl se bránit. Stejně jako jí i jemu byla souš vězením a stejně jako ona toužil víc než po čemkoliv jiném vrátit se domů.

Změnil se, jako když pouštní růži vystavíte dešti. Doslova rozkvetl. Duhovky se mu ještě víc zprůhlednily a rozzářily.

Nemohla si pomoci a srovnala je – svého bojovníka a věštce. Oba byli svým způsobem neodolatelní. Ale každý jinak, samozřejmě. Jako by srovnávala démonický oheň a krystalický led v jeho nejčistší podobě.

 „Kontaktovala jsi ho, nemám pravdu?“

Eia jen kývla a Fidèle to mlčky přijal. Potom se k ní naléhavě natáhl.

„Víš, drahá, v hlavě se mi honí tato slova.“ A zachmuřeně jí je zopakoval. „Až pukne kámen s tváří, již odvál čas, moc navrátí se té, v níž vzduch s vodou se mísí. Tak stane se za časů bouře velké, kdy moře bude šeptat z hlubin její jméno a probudí sílu, jež sto let čeká na svou paní.“

Díval se na ni upřeně. Zkoumal každý milimetr jejího obličeje. A tak mu samozřejmě neunikla náhlá tvrdost jejích mořských očí.

„To je proroctví o mně, Fidèli.“

Společně povstali. Vlasy se jí pro svou těžkou hustotu ani nehnuly. Jeho rozjařenost byla ta tam.

„Sestry?“

Kývla.

„Ani nevím, proč mě to rozčiluje. Je jejich přirozeností předvídat a každou událost označit. Bez ohledu na okolnosti. Jsou jako stroje.“

Vzal ji kolem pasu a odrazil se ode dna.

Matka chtěla zrušit dohodu se skrytými. Nejspíš v ní začala hlodat pochybnost ze správnosti jejich konání.

Eia ji cítila před sebou. Vůni matky, která se nezapomíná. Dóris stála za ohybem morbidní chodby. Eia tu vzdálenost zdolala mrknutím oka a jemně zašeptala: „Matko...“

 

Dóris se zachvěla. Rostla v ní obava ze lsti. Cítila, že ji sem vylákali, aby se jí zbavili. Postupovala vpřed velmi pomalu. Pud sebezáchovy jí velel obrátit se a zmizet, dokud je čas. Vědomí šeptalo.

Řekni to otci. Pochopí to a zařídí nápravu.

Dóris tvrdohlavě zavrtěla hlavou a slabé myšlenky odehnala. Znala svého otce. I kdyby jí nic neřekl, z očí by si mínění o ní nevymazal. To zklamání, ten soucit s vlastní dcerou, která veřejně prohrála boj o svou duši. Na tohle Dóris nepřistoupí.

Jenže Pontos věřil v návrat své vnučky tak neoblomně, že se stalo nemožné. Jeho nemocná duše se zacelila. Snad už i Dóris začínala po stovce let věřit. Ano, sice byla její víra ještě hodně mělká a zranitelná, ale víra to byla.

 

A pak zaslechla Galateiu. Píchlo ji u srdce. Půvabný hlas její nejmladší dcery ji hladil a konejšil, jako by to bylo teprve včera, kdy ji laskala po vlasech. Ale nebylo tomu tak. Eia byla mrtvá. Proto se zprvu domnívala, že je to jen krutá hra vyhrocené mysli.

Měkne mi mozek. Věděla, že musí pokračovat v cestě a zrušit dohodu, která neměla být nikdy sepsána. Ale přesto... Zneklidněla. Vzpomínkami zkalená mysl nabyla chvilkové pozornosti. Nebyla tam sama. Se strachem v krásných očích se otočila a srdce se jí scvrklo do malé kuličky.

„Jsi to ty, nebo sním? Drahoušku...,“ špitla a vysílena se zachytila oblé stěny. Děsivě vytřeštěnýma očima zírala na bohyni před sebou. Bílými prsty se dotkla chvějícího se spodního rtu a vyhrkla: „Jsi to ty, dcerko?...“

Eia by lhala, kdyby tvrdila, že nic necítí. Žena před ní bývala její matkou a kdysi se měly rády. Prožitá láska nikdy nezmizí, připomene se ve chvílích, jako je právě tato. A je to možná dobře, pocítit lásku ve chvílích samoty, v obklíčení temnoty.

Shovívavě se usmála. „Matko,“ přistoupila blíž a položila svou malou dlaň na matčinu ohromenou tvář.

Dóris ani nedutala. Přeskakovala pohledem všechna možná místa cizinčiny tváře i těla. Bezpochyby hledala nějakou neshodu, která by jí jen potvrdila pochyby o identitě nádherné ženy před sebou, jež ji vlídně pohladila a oslovila tím nejkrásnějším slovem na světě.

Eia ji něžně pohladila. „Nejsem přelud, podívej se pořádně!“ Sama sobě se divila, proč je na ni tak milá. Trpce se usmála. „Jen doufám, že se zde neskrývá Kétó. Řekni, matko. Nebo snad do toho paktu nestvůr nepatří?“

S obavou se ohlédla do chodby za zády. Ve stínu jména té nejstrašnější se totiž snadno zapomene na moc, kterou Eia nově vládla. A Kétó se bál ve vodní říši každý, už odnepaměti. Rodiče s ní totiž často zastrašovali malé děti.

Bohužel si to pamatovala, tu říkanku o chladné ženě se strašidelnýma očima.

„A proč strašidelnýma? Vždyť všichni máme oči stejné, nebo ne, maminko?“ ptávala se malá zvídavá Galateia.

Dóris ji tehdy pohladila po tmavých vláskách a ztišila hlas. "Většinou máme, zlatíčko, ale u Kétó to neplatí.“ Než se rozhodla pokračovat, pro jistotu se rozhlédla vodou. Sklonila se k malé dcerce, odhrnula vlásky z ouška a hrubě zašeptala: „Ona totiž oči nemá.“ Těžce polkla a objala vystrašenou holčičku. „Říká se, že má místo nich jen prázdné temné škvíry.“

Jekot malé Galateii tehdy nebral konce. Až její tatínek Néreus zahnal srdceryvný pláč k smrti vyplašené holčičky.

„Tatí,“ vzlyklo její mladé srdíčko, „řekni, že to není pravda?!“

Očima jako otazníky visela na otcově tváři. Tehdy se spravedlivě rozohnil a sjel pohledem Dóris. „Bylo tohle nutné?!“ Manželka jen sklopila oči.

„Einko, miláčku, neměj strach. Ona je tam dole a my skoro u hladiny. Nepřepluje hranici mezi svým a naším světem. Nic ti od ní nehrozí.“ Tenkrát ji kolébal v náručí a dělal, co mohl, jen aby zastavil ten kňučivý pláč poraněného zvířátka.

 

Dóris se podivně pohupovala a její dlouhý perlový cop se kymácel ze strany na stranu. Pak se nečekaně vrhla k Eie, křečovitě ji objala a klesla na kolena. Tvář zanořila do blyštivé nádhery Eiiných šatů a teskně štkala.

Pro Eiu to byl šok. Na nohou se udržela jen s obtížemi a sama těžko potlačovala plačtivé chvění, které jí prostupovalo krkem. Znovu matku pohladila. Po vlasech, tolik podobných těm jejím.

Pod tím konejšivým dotekem se Dóris rozplakala ještě víc. Zoufalství z ní prýštilo všemi směry a Eia se obávala, že pokud o nich ještě někdo nevěděl, teď už tomu bude jinak. Nekompromisně jí ucpala ústa.

Dóris překvapeně spolkla pláč a poprvé se na ni nezastřeně podívala. Zcela při vědomí. Tiše přikývla, a dokonce se přestala třást a vstala. Dívala se na ženu před sebou s takovou láskou a vděčností, až z toho Eiu bodlo u srdce. Pokolikáté dnes, to už radši nepočítala.

Matka si ji k sobě přitáhla.

„Neexistují slova, kterými bych se ti mohla omluvit, dítě. Snad jen…,“ protřela si oči. „Víš, to ten žal, zničil mě.“ Zjihla. „Nečekám, že bys to pochopila. Snad až budeš sama matkou.“

Jenže na pocit sounáležitosti nebyl čas. Eia ji vzala za ramena. „Matko! Řekni mi, povolala jsi i Kétó?“

Z matčiných očí vyprchaly veškeré emoce. „Ona je srdcem temnoty. Nešlo ji obejít.“

 

Eiu sevřel strach. Rychle pryč, prolétlo jí hlavou. Jenže bylo pozdě. Pod nimi se dala do pohybu jakási těžká kola. Zubatý mechanismus do sebe zapadal s hlučnou pravidelností, která rezonovala prostorem. Každým klapnutím jim zastavoval srdce.

 

Eia neváhala. Jediná myšlenka, která ji poháněla, patřila záchraně Dóris, nic jiného nebylo důležité. Uchopila matku a jako šipka vyrazila k východu. Několik těžkých, pečetních bran se tam prolínalo a rychle usedalo na místa. Cítily, že když se uzavřou, neexistuje způsob, jak je znovu otevřít.

 

Pohřbené zaživa, prolétlo Dóris hlavou. „Pohřbené zaživa!“ zaječela jako smyslu zbavená. Nezvládla by to, neuměla by se dostat ven včas, tím si byla jistá. Naštěstí tam nebyla sama.

Eia ještě víc zrychlila a obě se ve skutečně poslední chvíli prosmýkly a s žuchnutím se svalily k úpatí skály.

UKÁZKA 1 

 

 

 

Hladové moře ji odmítlo propustit. Ta chvíle, ve které ji vlny smetly z paluby, trvala celou věčnost. Temná voda ji unášela a Eie se v hlavě, jako již několikrát předtím, vynořil mlhavý obraz mužské tváře.

Byl to sen, co se jí tak opakovaně vracel? Nemohla se zbavit dojmu, že to možná byla skutečnost. Tenkrát se probrala na vyhřátém kameni, daleko od místa, kde ji žralok napadl. Něco tu nehrálo. Nepochybně se pod hladinou dopustila fatální chyby, která ji měla stát život. Proč tedy přežila, když poslední, co si vybavovala, byly čelisti velkého žraloka a vzduchové bubliny unikající z jejích vyděšených úst? Možná tam dole zahlédla krásnou tvář a možná se opravdu dívala do těch nejzvláštnějších modrých očí, jaké kdy viděla. Nevzpomínala si.

Už nejspíš blouzním, pomyslela si a znovu střelila pohledem k rozdivočelé černé hladině. Nechala se unášet, nemělo smysl prát se s mořskými proudy. Stala se pouhou figurkou rozhněvaného osudu.

UKÁZKA 2

 

 

 

Celá zmatená ho následovala. Nešel daleko, hned za altánem zamířil k zelenému koberci s malinkatými piri piri papričkami.

„Opatrně, Galateio, ty malé bobulky pálí jako sto čertů.“

Viděla, jak zlehka tím zdánlivě obyčejným porostem ověnčeným červenými tečkami prochází a zprvu zanedbatelné rostlinky se rychle zvětšují. Byl to jen optický klam, ve skutečnosti mezi nimi Observateur sestupoval a pak náhle zmizel.

Oči se jí rozšířily údivem, nerozmýšlela se ale a následovala ho. Pak zahlédla prudké schody dolů. Lekla se, nebylo se čeho zachytit. Rychle se však odhodlala. Keř se zavřel nad její hlavou a rudé bobulky s pálivou dužinou se lehce zhouply, jako jediný důkaz o její přítomnosti, který i tak brzy pominul.

Stála na posledním schodě, z obou stran sevřena skálou. Před ní se rozprostíral ohromný výhled na moře. Viditelnost nebyla bůhvíjaká, ale o to jí nešlo. Moře pod ní hučelo, přelévalo se přes kameny, tříštilo o skálu a vonělo tak intenzivně, že ji to dohánělo k šílenství. Nic nemohlo přebít touhu skočit do vln. Pustila se skály a balancovala na kraji.

UKÁZKA 3

 

 

 

Náraz do hladiny nad její hlavou její úmysl zhatil. Lekla se a přišla k sobě. Uvědomila si, kde vlastně je a že ji může ze břehu kdokoliv pozorovat.

Prudce dopadl a rybky se vylekaně rozprchly do všech stran. Když ho viděla oblečeného, neudržela se a začala se smát, až se hladina rozvibrovala.

„Co to proboha provádíš?“

Fidèle Observateur se nepozorovaně usmál, jak to uměl jen on.

„Narážíš na můj slušivý plavecký úbor? Neboj, košile i kalhoty uschnou rychle.“ Teatrálně pozvedl prst, ale myslel to vážně. „Máš štěstí, že jsem věděl, kde jsi, a vyprosil si dovolení jít za tebou.“

Zmlkl a nadšeně se rozhlédl. Bylo těžké zůstat vážný. Z tváře mu vymizela upjatost a kontrola.

Jak překvapivé! Dívala se do tváře bohémského Observateura z doby před sopkou. A musela uznat, že v sobě nějaké to kouzlo osobnosti stále má.

V tom ji to trklo. Pravděpodobně je to poprvé, co se rozhodl ponořit do vody. Ano, bezesporu. Jeho nadšení bylo výmluvné. 

UKÁZKA 4

 

 

 

Letěla jako šíp. Dóris čelí spiknutí. Ta slova ji poháněla vpřed. Věděla, kde je. V tajných hlubinných chodbách labyrintu, který ukrývá drsný žalář. Nechutné a smutné místo. Zapátrala v paměti. Její vědomosti přicházely tak lehce, stačilo se jen nějakým směrem zaměřit a už klepaly na lebku a dožadovaly se pozornosti.

V duchu prohlížela ošklivě chladnou místnost. Hlubokými ranami do krku tam mučí nevinné oběti. Nešťastníci tiše trpí. To místo je nasáklé pachem strachu.

„Co když je pozdě?!“

Stačilo pomyslet a už stála u popraskané štěrbiny. Možná dílo zemětřesení, kdoví. Z křivého otvoru zavanul puch, rozklad a samota. Eia si paží zakryla tvář, sehnula se a prošla dovnitř.

Před ní se paprskovitě rozbíhalo pět chodeb, šedých a monotónních. O jejich významu nebylo pochyb, měly hlavně zmást. Ale koho vlastně? O existenci této kobky věděl jen málokdo.

Nervózně se nadechla.

KONTAKT
  • Galateia Facebook
  • youtube galateia
  • Galateia Instagram

KONTAKT 

GALATEIA              

2019 by GALATEIA